Nový příběh
7. prosince 2014 v 16:17 | Marča
Toto je příběh, který píšu se svou kamarádkou Alex. Doufám, že se vám bude líbit.
1.
Umělec si povzdechl a odstrčil svou židli od stolu. Zaklopil hlavu a hlasitě vydechl. Zavřel oči, když je otevřel, uviděl velký diamantový lustr a světlé skvrny na stropě. Znovu si povzdechl a ztěžka vstal, přešel k otevřenému oknu a díval se dolů na staré pouliční lampy a bytosti zahalené v pláštích a šálách. Tahle planeta je pořád stejná. Pomyslel si a usmál se, líbilo se mu tu, všechno mu to připomínalo jeho, teď tak vzdálený domov. Podíval se na hodiny, ještě nebylo ani 7 hodin, ale on byl unavený ze všeho toho psaní a skicování. Ani se nepřevlékl a padl do postele s nebesy. Kabát, vysoké boty, bujné hnědé vlasy se zrzavými pramínky svázané do culíku hedvábnou stužkou, tak vypadal každý den, tu a tam přibyla skvrna od inkoustu, ale ty ignoroval. Hned jak zavřel oči, propadl do bezesného spánku, nebo v ten aspoň doufal. Ve snech proplouval mlhovinami a galaxiemi, vzpomínal na své přátele, které jejich počínání tak nemile rozdělilo. Něco ho probudilo ze snu do dalšího snu. "Vstávej ty hlupáku" Ozval se hlas, umělec pomalu otevíral oči. "Thomasi!" Usmál se na svého 24 letého přítele s havraními vlasy. "Konečně jsi vzhůru Jacku!" Vykřikl ženský hlas. Umělec si sedl a promnul si oči, vedle něj seděla stejně stará dívka, s vlasy v barvě ohně a vždy přítomným úsměvem jménem Jackie... Na druhé straně se opíral o zeď zloděj Thomas. Jack se na oba dva usmál a protáhl se. "Kde to jsme? Nevypadá to jako můj pokoj" Poznamenal a Thomas ho chytl za rameno, aby mu pomohl vstát. "No kde asi… Ten hlupák Gunter náš svolal… Asi má další z jeho šílených nápadů" Zamumlal naštvaně Thomas a pohlédl na ně. "Myslíte, že se ukáže i Tobi a Lars?" Zeptala se Jackie a usmála se. "Když jsme tu my, budou tu i oni" Zavrčel Zloděj a vydal se klikatými cestami tohohle velkého bludiště. Jackie a Jack šli hned za ním. Zatímco se ploužili nekonečnými stezkami, Jack se rozhlížel po kamenných zdech bludiště, které byly skrz na skrz prorostlé mechem a plísní. Vysoko nad nimi zářil hologram všech pánů, hlavního a nejmocnějšího rodu v celičkém vesmíru. Hologramy mrtvých byly zašedlé a jediným živým dědicem teď byla princezna Nyana, krásná se stříbrnými vlasy a šaty z paprsků slunce. Jack jí udiveně pozoroval stejně jako ostatní. Pamatoval si na ni a ta vzpomínka se mu najednou promítla před očima. Vzpomínka Výbuch a dunění. Jacka srazila k zemi hromada suti. Před očima měl rudo a všechno bylo rozostřené. "Jsi v pořádku?" Ozval se dětský hlas, vyděšeně vzhlédl a uviděl desetiletou holčičku. Tenkrát v roztrhaném pyžamu. Zaútočily pozdě v noci a jeho úkol bylo najít princeznu a zajmout jí. Udiveně jí pozoroval, když od něj odhrnovala suť. "Jsi v pořádku?" Zeptala se znovu a on se ztěžka postavil. "Asi ano…" Odpověděl a přemýšlel, jestli to má opravdu udělat. Usmála se na něj a otřela si špinavý obličej do ještě špinavějšího hadru. "To je dobře" Řekla a zazubila se, další výbuch a strop začal padat, odstrčil holčičku a probudil se až druhý den na téhle planetě na, které se zabydlel. Konec vzpomínky Umělec se na chvíli zarazil a potom rychle dohnal své přátele. Po hodině bloudění se konečně blížily do středu bludiště, už z dálky slyšely Larsův ohlušující smích. "Pche! Zase jsem vyhrál ty smrade! A teď chci ty tvoje cetky." Thomas se podíval na Jackie a oba protočily oči. Vždycky když se Lars nudil, hrál kostky a byl v tom vážně dobrý. "Už nic nemám…" Ozval se znuděný hlas. "Ale no tak já vím, že máš!" Vykřikl naštvaně Lars a po chvíli se ozval hlasitý povzdech. Když přišli do kruhové místnosti s velkým skleněným stolem, Tobi právě házel na stůl všelijaké blyštivé věci, které mu cinkaly po kapsách. Lars se jenom šklebil na 14 letého chlapce a ten mu to oplácel svým obvyklým znuděným pohledem. Když skončil, ležela na stole hromádka, plastových diamantů, mincí a zvonečků. Lars se zachechtal a přitáhl si jí k sobě a začal si je strkat do brašny. "Ahoj!" Usmála se Jackie a Lars se na ní zazubil. "Ahoj Jackie, Thome a Jacku. Myslel jsem si, že přijdete, ale hrozně vám to trvalo s Tobim je hrozná nuda" Poznamenal a pohodil svými dlouhými černobílými vlasy. Tobi jen protočil oči a začal si pohrávat s kostkami. Thomas si odkašlal a zopakoval trochu hlasitěji směrem k Tobimu. "Ahoj" Tobi vzhlédl a prohlídl si ho. "Vypadáš hůř než obvykle" Zamumlal a dál si hrál s kostkami. Jack Thomase jen tak tak udržel, aby na něj neskočil. "Zmlkni ty modrovlasé děcko! Ty máš co říkat s tím svým pohřebním oblečením!" Zakřičel na něj, ale Tobi ho už dávno ignoroval. "Neber si to tak, on je prostě takový… Že Tobi?" Řekla Jackie milým, ale neústupným hlasem a k všeobecnému překvapení Tobi odvětil. "Ahoj Jackie, jsem rád, že si tam ten výbuch přežila." Jackie se usmála a odpověděla. "To já též!" "Tss… Byl bych raději, kdyby si tam zůstal" Zavrčel naštvaně Thomas. Všichni chvíli mlčeli, než uslyšeli kroky a podivný plazivý zvuk. "Ale no tak co ty protáhlé obličeje přátelé?" Ozval se za nimi medový mužský hlas. Všichni se otočily na 23letého Guntera, který vcházel do místnosti, kolem prstu si točil své blond husté blond vlasy a usmíval se. Všichni se rychle posadily a on v čele. "Takže jsem rád, že jste všichni přišly…" Začal a všem postupně pokynul, potom pokračoval. "Jak jistě víte, jsou to už 4 roky od našeho útoku na hlavní palác ve středu vesmíru a od té doby, jsme se roztrousily po vesmíru. Nemůžeme zapomenout, co nám každému udělala tahle sebranka snobů a, proto mám nový, neprůstřelný plán jak získat moc a pomstít se císařovi" Řekl s úšklebkem a sledoval reakce všech, když mlčeli, pokračoval. "Každý z vás má v tom plánu svou roly a až se já s Tobim vetřeme jakožto velice vážení šlechtici do paláce, budeme vám dávat postupně rozkazy…" Chvíli mlčel a potom se zeptal. "Chcete slyšet můj plán?" Všichni přikývli a tak mluvil. "Nejdříve se jako šlechtic a můj pomocník vetřeme do zámku, v tom nebude problém a začneme svádět princeznu. Až císař s císařovnou uvidí, jak jsem mocný a bohatý, požádám je o její ruku a oni samozřejmě přijmou, ať po dobrém nebo po zlém… Během tohoto času půjdeš ty Jackie, do kuchyně a budeš sledovat, jak na to budou reagovat sluhové, pokud nastane nějaká zrada, zbav se jich. Ty Jacku a Thomasi, budete všechno hlídat zvenčí, tedy sledovat ruch a přivádět mi nějaké lidi. A ty Larsi vyřešíš jednu věc o, které ti potom řeknu. Až si vezmu princeznu, upálíme císaře a císařovnu za velezradu a budeme vládnout. Po zhruba třech letech začne revoluce a tu my budeme utlačovat, dokud se nedostanou do paláce a až se to stane, utečeme i se všemi cennostmi na slunné plážové planety, kde dožijeme zbytek života společně" Řekl a všichni naráz se zasnily, věděl, jak moc to tam mají rádi, společně tam nějakou chvíli žily. Potom, ale to krásné ticho přerušil Lars. "Jenže jak to chceš udělat? Poznají nás." Zamumlal a podíval se na Guntera. "Jo…" Přitakal Thomas. Gunter se zasmál. "Nebojte, na to mám řešení…" Řekl a ten podivný plazivý zvuk se vrátil. "Požádal jsem mého starého přítele, aby nám trochu pomohl s tím opeřencem… Navíc jeho jed zmate všechny okolo a vůbec si neuvědomí, že jsme to my!" Vykřikl nadšeně a při tom Tobi ztuhl. Polkl a bál se otočit. Larsovi to nedalo a šel k němu. "Ale prosím tebe vždyť je to jenom-" "Had!" Vyjekl Tobi a skočil mu do náruče, vyděšeně sledoval asi metrového černého hada, co se k němu plazil. Lars nadzvedl tázavě obočí a pohlédl na Guntera, při tom pořád držel zděšeného Tobiho ke, kterému se had snažil dostat. "Jmenuje se Hádes a je to bratr Adelara." Odvětil a Lars přikývl. "Aha" Zamumlal a pustil Tobiho, který s velkým prásknutím spadl přímo před Hádese. Ten mu pomalu obtočil nohy a dostal se mu pod černé triko. "Nech mě!" Vykřikl a Hádes se začal pomalu zmenšovat, až byl velký jako normální had a mohl mu v klidu zůstat pod trikem. Thomas se ušklíbl. "Ale co pak Tobi se nám bojí hadů?" Tobi se na něj naštvaně podíval. "Ne… Jen je nemám rád, jsou slizcí a studení a.." Hádes naštvaně zasyčel, jakoby mu rozuměl. Gunter se zasmál. "Oblíbil si tě" Řekl a vstal. "Takže přijímáte?" Zeptal se. "Já ano!" Řekla Jackie a Jack se k ní přidal. "Já též…" S úsměvem se podíval na Thoma. "Když to musí bejt" Zamumlal s Larsem na stejno, všichni pohlédli na Tobiho, který si povzdechl a snažil se nevnímat to studené stvoření. "Fajn, ale jen kvůli tomu bohatství…" Odpověděl a všichni se podívali jeden na druhého. Samozřejmě v tom bylo něco víc, byli rodina a ta drží spolu. Gunter se zlověstně zasmál. "Dobře zničme je!" Vykřikl a s tím výkřikem se Lois probudil. Nebyl si jistý, co se právě stalo, ale bylo mu jasné, že o těchto podivných lidech ještě uslyší.
Zkouška PhotoFiltre Studio X
5. dubna 2014 v 21:35 | Marča
|
Má tvorba
Tak jsem si na naléhání mé kamarádky stáhla PhotoFiltre studio X. Když jsem to zapla neměla jsem vůbec potuchy co to je, ani co mám dělat. Když jsem si to vyhledala na netu, zkusila jsem tam dát pár obrázků a něco s nimi provést. Nakonec jsem vybrala dva nejzdařilejší...... Já vím je to divný, ale co čekáte od tak nenadaného člověka jako jsem já? Posuďte sami jak to vypadá a napište mi do komentářů co si o tom myslíte:)
Legenda k obrázkům:obr.1.Nejdříve to bylo srdce, pak se z toho stala barevná šmouha, tak jsem k tomu přidala pár razítek a ty stejným způsobem rozmazala....Geniální ne?!
obr.2. Had, různě dobarvený kouzelnou hhůlkou a sépií


Darecast
4. dubna 2014 v 20:22 | Marča
|
Darecast
"To je, ale nuda" Zamumlal jeden ze studentů druhému a nechápavě sledoval přednášku mladé profesorky. "Náhodou mě to baví" Ušklíbl se druhý a dál se díval do profesorčina výstřihu. Studentka vedle nich něco zamumlala a dál se věnovala hodině. Když přednáška skončila, všichni se okamžitě hrnuli pryč. Profesorka si oddechla a smazala tabuli. Nenáviděla učení studentů a už vůbec ne otravných studentů. Naštvaně odešla z učebny a namířila si to do kanceláře. Prošla chodbou a otevřela dveře. Ovanula ji vůně čerstvé kávy a něčího parfému. Prošla kolem stolu z ebenového dřeva, na kterém stál kávovar a nějaká ta lejstra. Prošla kolem několika profesorů a profesorek, až se dostala ke dveřím do jejího kabinetu. Byli do bílé dveře s okýnkem, přes které nebylo vidět. Vstoupila a ovanulo ji teplo s vůní květin. V celém jejím kabinetě to totiž vypadalo jako v džungli. Všude měla své rostliny, které ji měsíčně posílal bratr, aby ji v lidském světě nebylo tak smutno. Zastavila se a rozhlédla se. "Co mi chcete?" Zavrčela a otočila se k velké Draceně, za kterou stál chlapec jejího věku. Prohrábl si své černé vlasy a vystoupil zpoza Draceny. Za ní vystoupila dívka se zrzavými vlasy. "Jen jsem se přišel zeptat, jak se máš?" Ušklíbl se chlapec. "Mohl ses mě zeptat doma, a co potřebuješ ty Andreo?" Andrea se pousmála. "Jen jsme se na tebe chtěli podívat... Tvoje aura totiž skomírala." Řekla a Tom přikývl. " Byla jsem unavená a teď jděte, mám ještě práci." Řekla tvrdým hlasem a oni se smutně šourali ke dveřím. Tom otevřel a vyšel, Andrea se zastavila a pohlédla na ni. "Alazne proč jsi tak odtažitá?!" Vykřikla smutně, Alazne zvedla pohled od testů. "My jsme se kvůli tobě vzepřeli rozkazům, pomáhali ti a byli s tebou v dobrém i zlém! A ty nás ignoruješ a chováš se tak ledově! Když jsi byla naše kapitánka, slibovali jsme ti věrnost a to taky dodržujeme jenže ty ses.... Ty ses změnila!" Vykřikla, práskla dveřmi a utekla. Alazne za ní smutně pohlédla a povzdechla si, vstala a přešla k oknu. Hleděla z něj a přemýšlela. Prohrabovala se vzpomínkami a světě ve, kterém tehdy žila. "Kch!" Zamumlala naštvaně a odvrátila pohled. "Mají pravdu…" Zamumlala nešťastně.
O 3hodiny později…
Alazne si rychle oblékla kabát a prohrábla blonďaté vlasy, vyšla ven ze školy a šla směr domov. Byl začátek zimy a trošku sněžilo, strčila ruce do kapes, aby si je ohřála a zachumlala se do šály. Venku už byla tma a pouliční lampy osvětlovali bíločerný chodník. Šla podél malého parku a za sebou slyšela zvuky houpačky na, které se houpali děti, kterým se ještě nechtělo domům. Najednou však zvuky utichli a Alazne do nosu bouchla velmi silná aura. Držela si nos a cítila krev, co ji tekla mezi prsty. Rozhlížela se a pouliční lampa, která, byla rozbitá a jen slabě zářila, úplně zhasla. "Taková aura, to znamená jen problémy" Rychle se rozběhla do parku a nevšimla si stínu, co se zjevil pod rozbitou lampou. Ve stínu se rozsvítili dvě fialové oči kolem, kterých se valila černá mlha. Rozhlížela se po parku, a když zahlédla hřiště, rozběhla se k němu. Bylo to staré, ošuntělé hřiště s, zašlou červenou skluzavkou a dřevěnou houpačkou. Rozhlížela se po něm a zhluboka dýchala, po tváři ji tekla krev z nosu. Další příval energie, který ji ještě zhoršil krvácení. Znovu se rozhlídla a za houpačkou zahlédla malé dítě schoulené do klubíčka, rozběhla se k němu a zvedla ho ze země. "Je jen v bezvědomí" Ozval se hlas za ní, prudce se otočila. Za ní stálo monstrum. Napůl člověk a napůl něco co připomínalo přejetou kočku. "Ty!" Zavrčela a položila dítě, co se pomalu probouzelo. "Můj pán bude nadšený" Zasyčel a z pusy mu vyjel hadí jazyk. "Nejen, že mu přinesu toho kluka s velkou aurou, ale ještě k tomu přivedu tebe" "To si jen myslíš" Zavrčela a narovnala se. "Já to vím" Zasmál se "Nemáš přece žádnou moc" Ušklíbl se a obnažil tím své psí tesáky. "To si jen myslíš" Zamumlala a natáhla ruku. "Hadí jed!" Vykřikla a na monstrum vystříkl jed z její ruky. Monstrum ho však ignorovalo a skočilo na ni. Uskočila a kousla se do rtu. S touhle magií ho neporazím, potřebuju Freju, ale já ji nedokážu vyvolat. Posteskla si v myšlenkách a vyhnula se několika jeho útokům. Otočila se k místu, kde předtím leželo dítě, už tam nebilo. Asi uteklo.. Zamyslela se a pak si to uvědomila. Ta obří aura nebila toho dítěte, ale… Otočila se a uviděla v kleci na zádech monstra chlapce. Rozbušilo se ji srdce tou obří aurou a najednou pocítila novou sílu. Něco, co už dlouho necítila. "Frejo!" Vykřikla a z hrudníku ji vyjel obří had. Kolem hada, co zatím vypadal, jakoby byl ze vzduchu se rozvířil prach, monstrum bez hnutí stálo. "Haha!" Zasmála se. "Že nemám žádnou moc? To mě asi moc neznáš…" Ušklíbla se a monstrum bez hnutí stálo. Prach kolem Freji, pomalu mizel a tmou svítili ornamenty na jejím těle, které měli tmavě fialovou barvu. Potom tmu protrhli její rudo-modré oči a nakonec zlatě-lapisové šupiny. Had hluboce zasyčel a monstrum zamrazilo. "omotej Frejo" Zašeptala Alazne a Freja se vrhla na monstrum a omotalo ho tak pevně, že se nemohl vůbec hýbat. "Zmáčkni frejo" Šeptala dál a Freja ho zmáčkla tak silně, že mu klec upadla, svalil se na zem a hlasitě kňučel, pískal a syčel. Se zlomyslným úsměvem na něj hleděla a po pěti minutách konečně řekla. "Uštkni Frejo" Monstrum se v okamžiku kdy mu tělem projeli Frejiny jedové zuby, přestalo hýbat a na místě ztuhlo a umřelo. "Uchechtla se a Freja se k ní připlazila. Obtočila se ji kolem ruky, potom nahoru a skončila ji obtočená kolem ruky. "Dlouho jsem tě neviděla" Zasyčela a Alazne se usmála" Já tebe taky ne. Potom se rozběhla ke kleci a osvobodila z něj chlapce, ostatním lidem co v kleci byli, vymazala paměť a potom se s chlapcovým tělem odebrala k ní domů. Šla uličkou, kterou pokrývala tenká vrstva sněhu a opírala se o zeď domu. "Vyčerpalo tě mě vyvolat?" Zasyčela zlomyslně Freja a Alazne jen něco zamumlala. Vydechla a hleděla na dům s rozsvícenými okny, odkud se ozýval smích jejích přátel a Tomových houslí.
Začínáme aneb jak na to
3. dubna 2014 v 19:41 | Marča
|
Úvod a jak na to
Vítej na mém blogu! Doufám, že se ti tu bude líbit a budeš číst mé články. Hodlám na tomto blogu psát své romány, prakticky ovšem. Pokud cheš, aby tvá povídka či román byli na tomto blogu napiš mi na mail mari.mouckova@email.cz. V předmětu napiš jméno povídky či románu a obrázky posílej v příloze. Nikdy další povídku nepiš do rychlé odpovědi, vždy ji napiš do nové zprávy. A to je prozatím všechno, doufám, že se vám na mém blogu bude líbit:)